Tak jsme se vydali na náš druhý společný hike a hned jak jsme vyšli z domova, vše se nám začlo zajímavě vyvíjet.
Ti, kteří nás znají vědí, že nejsme žádná ranní ptáčata a tak jsme si jako vždycky přispali do 9. Jelikož jsme v 10 vyzvedávali auto, měli jsme docela naspěch. Hodili jsme na sebe tepláky, dali si sendvič a kávu napůl v naší oblíbené kavárně přímo před barákem a pelášili jsme pro káru.
Přicházíme do půjčovny, podepisujeme papíry, přebíráme klíčky, nasedáme do auta a tím náš výlet začíná, tedy skoro začíná, protože ještě musíme do obchodu. Do obchodu abysme pořídili stan, ešusy, sprej na medvědy, vařík, spacáky a Fanťákovi pořádný hikerský boty. Poslední trek odchodil v teniskách, který měly tkaničky vejpůl, tolik děr že by se na jedné ruce spočítat nedaly a sjetou podrážku. Takže mu to na každém kroku pěkně klouzalo!
V Canadian Tire najdete úplně všechno co se kempingové výbavy týče. Boty a sprej na medvědy měli bohužel vyprodané. Tak jsme jeli do jiného Canadian tire, kde sice boty měli, ale sprej na medvědy byl dražší, než ty boty. Tak jsme se rozhodli, že se radši necháme tim medvědem sežrat, než utratit za sprej, který bude stejnak fungovat na bázi obyčejného pepřáku. Tak a ted’ už zbývá jen pořídit nějaký dlabanec, lahvinku Krakena a můžeme vyrazit!
Cesta Z Vancouveru do Garibaldi provinial park trvá asi hodinu a půl autem. Tak si tak jedeme, jsme celí natěšení jak se konečně vydáme do přírody a odpočineme si od městského ruchu a pachu. A já tak přemýšlím a představuji si, jak si uvaříme to vynikající jídlo z pytlíku, ke kterému nám stačí jen voda, vařič a ešus. EŠUS! Který jsme zapomněli koupit a který byl naše jediná šance na teplé jídlo, vlastně na vůbec nějaké jídlo! A jsme v pr... co teď? Jestli to otočíme tak ztratíme dvě hodiny, už takhle jsou 3 odpoledne a my nemáme čas na to ztrácet čas. Naštěstí zjišťujeme, že před námi je ještě jeden Canadian Tire a tam můžeme ešusy dokoupit. Jsme zachráněni! Na hike vyrážíme ve 4 odpoledne, samozřejmě jsme jediní. Jiní lidé vyrazili už v 6-7 ráno. A taky že po cestě nahoru míjíme jen ty, kteří už si užili výletu a směřují domu dát si teplou sprchu a hodit voňavý nožky nahoru (né že by byla nějaká zima, ale sprcha je vždycky lepší teplá a nožky jsou taky lepší voňavý a teplý).
Cestou potkáváme různé lidi. Někteří z nich voní aviváží a někteří zase nevoní vůbec, lidi kteří jsou tak vymódění a mají to rovnou z hiku namířeno do nóbl restaurace. Taky jsme potkali dvě skupinky Čechů a taky pana Asiata ve smokingu a pani Asiatku v žabkách. V žabkách! V žabkách na horu, která má 2133m… a Daniel si stěžoval, že mu to v teniskách klouzalo. No co si budeme... ti chlapi prostě nic nevydrží :D
Cesta nahoru k jezeru, není tak náročná jako výšlap na Wedgemount lake, který jsme absolvovali jako první Kanadský hike. K jezeru je to 10 km a cca 3 hodiny pěšky. My jsme po cestě dostali takovou chuť na borůvkový koláč, nebo spíš na citronovo-borůvkový koláč, který se v Kanadě stal mým favoritem. Měli jsme šílenou chuť na sladký a abysme doplnili energii, tak jsme snědli celé balení sušenek, jedinou zásobu sladkýho na dvoudenní výlet a ještě nám to bylo málo. Chvilku jsme přemýšleli, že to otočíme a půjdeme se někam nadlábnout steaků a dezertíků. Když člověku něco chybí tak po tom prahne nejvíc. Ale o tom jsme opravdu jen přemýšleli. Je jasný,že jsme to nevzdali a pokračovali jsme dál. I když za ten citronovo borůvkový koláč bychom vraždili a né že né!
Konečně vycházíme nahoru a blížíme se k jezeru. Poznáváme to tak, že mezi stromy začíná prokukovat neuvěřitelná modrá barva. Mezi lesními barvami je ta modrá tak výrazná, že to působí jak kdyby to byla malba. To je nádhera, Kanado ty už si nás zase dostala! Nechápeme jak může taková jezerní barva vůbec existovat. Vypadá to, jako kdyby někdo vzal hektolitry tyrkysově modré barvy na malování a prostě si jí tam jen tak vylil.
Na tomto hiku jsou dva kempy, jeden se jmenuje Tylor Meadows a narazíte na něj cca po 8 km. Druhý kemp je přímo u Garibaldi lake, který se jmenuje, světe div se Kemp u Garibaldi lake. My si vybrali ten u jezera. Je skvělé, že skoro v každém kanadském kempu jsou vybudované konstrukce, na které se dá zavěsit jídlo, aby vás hladoví medvědi neochudili o dobroty (pokud vám vůbec nějaké zbyly). A když vám nepřeje počasí a prší, můžete se schovat v jedné z chatek spolu s myškama. Tenhle komfort není však zadarmo. Funguje to tak, že si kemp zaplatíte online, vytisknete si doklad o zaplacení a ten si připnete k místu kde postavíte stan. Údajně tam chodí ranger a vše kontroluje. Jo a pokud vás hlídka spatří dole u parkoviště, že nesete stan a spacáky a nemáte zaplacené kempování, na hike vás ani nepustí. Většinou vás kontrolujou o víkendech. My samozřejmě nic takového nevěděli, ale měli jsme štěstí a jeden z Čechů na které jsme po cestě narazili měl zaplacenou noc navíc a tiket nám dal. Moc děkujeme ☺
Uvařili jsme si večeři a měli plátýnko prostři se. Tentokrát jsme ale nevečeřeli sami... přidali se k nám ptáčkové. Jsou zvyklí na lidi a když jim trošku nabídnete, přiletí a doslova vám zobou z ruky. Na zahřátí nám posloužil náš oblíbený rum Kraken. Toho jsme ale nijak velké zásoby neměli a tak když padlo asi 10°C, horská zima nás začala štípat do tváří. Stejně bylo na čase jít spát, protože nás v 8 ráno čekala vstávačka a další výšlap. Tak jsme se šli zavrtat do spacáku. To jsme ale nevěděli, že náš čeká jedna z nejhorších noc našich životů. Ale ta úplně nejhorší byla předsvatební, to jsem nespala ani vteřinu. Celou noc nám bubnoval déšť na stan, od země šla ukrutná zima a my spali jen v mikinách a kalhotech. Žádný termo prádlo, nebo termo fusky jsme neměli. Ani bundu, nic. Spojili jsme dva spacáky do jednoho velkýho a dýchali si pod něj abychom se alespoň nějakým způsobem zahřáli. Točili se z boku na bok, ze zad na břicho, z hlavy na paty a pořád dokola. A když už se jednomu konečně podařilo usnout, tak se ten druhej začal přetáčet a stěžovat si a chrochnět do spacáku jak je to všechno na hovno. A pak začal nadávat i ten první, že ho ten druhej vzbudil. A takhle to probíhalo xx hodin a nemělo to konce. V noci teplota klesla na 5°C. Šance, že usnete v takový zimě je mizivá. Neustále drkotání zubů a klepání se vám spánek fakt nezaručí. byli jsme hloupí no, alespoň pro příště už víme že se musíme vybavit matracema aloe vera, snad je stihneme pořídit alespoň o den dřív než půjdeme na výšlap. I přesto jsme ráno/dopoledne měli úsměv na tváři. A taky pytle pod očima.
Druhý den jsme měli pokračovat na Panorama ridge trail. My ale byli totálně nevyspalí a vůbec vše bylo jen tak tak, vstávačka v 11 dopoledne, snídaně, oběd a rychle to seklusat dolů, nasednout do auta, dojet do Vancouveru a vrátit auto doslova za 5 min 12. Chuť na borůvkovo-citrónový koláč nás stále nepřešla, tak jsem ještě do 10 večera pekla a k tomu jsme si udělali kaťák s hranolkama a domácí tatarkou (domácí proto, že nám chutná a taky proto, že Kanadani tatarku nevedou). Dneska už máme pár menších treků za sebou a rozhodně nejsme takoví amatéři jako jsme bývávali. Ale o tom to je, udělat chyby, z těch se učit a nezapomínat na ty zážitky, které to sebou nese. Každopádně máme velký vroubek, že jsme ráno zaspali a na Panorama ridge nešli, protože to je jedno z must do! A to znamená co? Že se jednoho dne musíme do Kanady vrátit ☺
Comments